Jako děti jsme vystaveni tlaku. Ti kteří soutěží v nějaké kompetici jsou vystaveni nemilosrdnému světu proher a vítězství. Ti z nás, kteří vyhrají, jsou odměněni. Ti druzí končí v propadlišti dějin. “Styď se, všechno špatně! Jdi do svého pokoje a zpytuj svědomí!” Prohry nejsou tolerovány.
Jak se pak můžeme cítit? Špatně, provinile s pocitem, že nejsme milováni. Asi jsme udělali něco špatně. Takhle jsme vychováni. Začlenit se do společnosti, moc nevyčnívat a zařadit se do řady. Jsme dobří a tím pádem dostaneme odměnu. Jsme špatní, budeme potrestáni.
Tímto přístupem je v nás modelováno přesvědčení, že není dost dobré, když jsme sami sebou. Jsme milováni pouze tehdy, když děláme něco, co je akceptovatelné. Pokud je to něco přes čáru, náhle nejsme milování.
Takže k tomu, abychom byli milováni, musíme vždy dělat věci, které jsou akceptovány společností. To podporuje přesvědčení, že žijeme v nouzi, nikoliv v hojnosti. Proto v sobě pěstujeme přesvědčeni, že vyrůstáme v podmíněné lásce.
Jsem dost dobrý?
Je jedno kdo jsme, nebo jak je dobré naše dětství. Když se nad tím zamyslíte, nikdo z nás nebyl pravděpodobně milováni bezpodmínečně.
Možná si myslíte, že vaši rodiče vás milovali bez podmínek. Mámy tedy určitě. Tak tomu není. Ne z pohledu, kdy jsme byli ještě děti.
Málokdo věří, že je dost dobrý. Pravděpodobně každý z nás najde v sobě zrnko pochybností, zda na to vždy má.
Od narození jsme formováni tak, že jsme dost dobří jen v případě, že jsme dítě podle společenského vzoru. Je snadné vinit rodiče. Oni vás milují bezpodmínečně, jen nevědí, jak svou lásku projevit. Z pohledu dítěte to bereme jako protichůdné signály. Milují mě a nemilují zároveň. Tak to vnímá dětská mysl.
Ve skutečnosti nás rodiče milují, ale zároveň se vás snaží napasovat do formy, která je předem nastavena společností. Tohle je výsledek sociálního tlaku. Neobviňujte sebe ani rodiče. Vinu nese systém v kterém žijeme.
Začátek závodu
Takhle začíná naše honba za fantomem. Chceme více a více. Věříme, že když dosáhneme více, budeme si připadat dostatečně dobří. Ženeme se za utvrzením, tím že budeme pochopeni.
Ženeme se za láskou, penězi, slávou a seberozvojem. Proto tak dřeme. Vnitřně toužíme po bezpodmínečné lásce. Snažíme se splnit všechny podmínky společnosti, abysme byli milováni bez podmínek. Našim okolím, rodiči, rodinou a celou společností.
Když udělám tohle, tamto a ještě tohle. Pak se mi dostane konečně lásky.
Jako děti jsme závislí na našich rodičích. Závisí na nich naše přežití. Ochrana, přístřeší, jídlo. Bez toho bychom nepřežili. Když nás rodiče pošlou do místnosti, je to pro nás šok! Vyhnání znamená ohrožení na životě a bez zdrojů také smrt.
Hra o život
“Když mě vyhnali už mě dále nemilují a v osamělosti dlouho nepřežiju a zemřu.” To je dialog každého dítěte, které rodiče vyženou. Naše přežití tedy závisí na plnění požadavků ze strany rodičů a společnosti. Neplníme je jen kvůli lásce, ale také kvůli svému bezpečí.
Jakýkoliv aspekt, který nám naši zakážou rychle vyženeme do svého nevědomí. Protože chceme přežít. Raději popřeme sami sebe. “Brrr tohle nejsem já!” ULOŽENO…
Tomuto jevu se říká suprese (vědomě) či represe (nevědomě). Je to potlačení něčeho přirozeného, ale uděláme to, protože máme strach z opuštění a smrti. Takhle jedeme celý život. Každý to dělá takhle, proč bych měl jednat jinak?
Máš ji rád? Tak to jsi v průšvihu!
Dejme tomu že Honzík a Barborka budou sedět spolu na lavičce pod stromem. Mají se rádi. První dětská láska. Najednou přiběhnou ostatní děti a začnou se smát. Honzík se vyděsí a Barborka taky. Najednou nezapadají do svého prostředí.
Instinkt přežití zareaguje opět podobně. Mám rád holku. Raději to vyženu do svého nevědomí! Nechci už nikdy ukázat, že se mi líbí holky. Pak chce dospělý Honza ohromit dívku, která ho přitahuje, ale podvědomí zavelí “NE!” Nechce znovu prožít tu ostudu. To samé platí pro cokoliv.
Třeba když:
- dítě mluví nahlas
- zpívá si
- vyrušuje a tak dále
Vše co je akceptovatelné v našem vědomí ve finále tvoří EGO. Říkáme si: “Jen tohle jsem já, protože je to dobré. Bordel a balast dole v podvědomí nejsem já! Nelíbí se mi to.” Z toho logicky vyplývá, že EGO = snaha. Jde o konstantní snahu udržet “dobré návyky a přesvědčení”.
Kdykoliv máte přirozenou myšlenku, zastavíte se. Začnete ji usilovně porovnávat s tím, co máte vědomě uloženo. “Je to dost dobré?” Takto se ptáte sami sebe. Pokud ano, jednáte. V opačném případě “Brrr to je hnus!”…ULOŽENO a potlačeno.
Proto máme pocit, že nejsme dost dobří. Kvůli smetí uloženému dole v podvědomí. Proto si nepřipadáme dostatečně dobří. Eckhart Tolle popisuje toto dno našeho podvědomí jako “tělo bolesti” ve své knize Power of now.
Nejtvrdší jsme na sebe my sami
Je to opravdu tak. Největšími tyrany jsme my sami. Tím, že potlačujeme návyky, které považujeme za špatné, je ještě více posilujeme. Toto je zdroj všech našich trápení. Toto nastavení vede k životu v útěku. Stále monitrujeme, zda neděláme něco, čeho se bojíme.
Tím pádem si nikdy nejsme plně vědomi sebe sama. Žijeme ve lži, protože stále jedeme podle paradigmat uložených v podvědomí. Přitom se tváříme, že je vše ok a jsme mistři světa.
Náš pravý účel
Když neznáte sebe, neznáte ani svůj pravý účel na tomto světě. Ztrácíte dotyk s tím, co je autentické, protože jste až příliš zaměstnáni strachem, zda děláte vše dobře. Jste odstřihnutí od vztahů s ostatními lidmi. Tím pádem jste izolování s pocitem, že nikam nepatříte. Také ničíte svoji sebedůvěru, protože stále utíkáte od sebe a své podstaty.
Když nevěříte sami sobě, jste stále ve střehu a na špičkách. Navíc v tomto stavu nevěříte ani lidem okolo sebe. Nedovolíte si vnitřně uspět a budete se sabotovat. Nevěříte, že jste dost dobří a srážíte sami sebe.
Nedostáváte se tam, kam chcete, protože v podvědomí je až příliš mnoho smetí. Proto možná odháníte od sebe lidi a dívky, které jsou skvělé. Jen vy si vnitřně nevěříte, protože podvědomě jste nastaveni na program “Nejsem dost dobrý”.
Společenská měřítka posilují špatné paradigma
Společnost dnes nastavuje spoustu pravidel pro to, jak být “dobrý”. To musí být pro spoustu lidí obrovské omezení. Momentálně to lze dobře vidět třeba na rasismu.
Spousta lidí jsou rasisté. Proč? Je to kvůli jistým zážitkům v podvědomí, ale především proto, že nenávidí sami sebe.
Ve finále tito lidé svůj rasismus veřejně ukáží, nebo skryjí. Nutno říct, že skrývání je častější varianta.
Prostě vyženou tento fakt do svého nevědomí. Čím více ho potlačují, tím více se nenávidí a posilují svůj rasismus v sobě.
Být politicky korektní může mít na naše vědomí destruktivní vliv. Místo toho je lepší věc nepotlačovat, být sám sebou a mít se rád. Rasismus a nenávist pak vymizí, protože budete mnohem více zaměřeni na svůj účel na tomto světě, než na řešení jiných lidí.
Pandořina skříňka
Co je tedy všechno ukryto tam dole v našem podvědomí? Co jsou u nás ty potlačené a nepřijatelné věci? Ty které jsme vyhnali do hlubin a temných zákoutí naší mysli.
Můžou to být:
- nepřípustné myšlenky
- nepřípustná víra
- nepřípustné emoce
- nepřípustné osobní vlastnosti
- životní traumata
V první řadě je důležité si uvědomit, že ne všechny věci jsou nepřijatelné. Ne všechny z vás dělají toho nejhoršího člověka pod sluncem. Jen jste jim dali negativní nálepku pod tlakem okolí, ve kterém jste vyrůstali. Svou váhu má i váš pohled na danou věc v době, kdy jste myšlenku zavrhli..
Hodně lidí má například smích uloženo v podvědomí jako nepřijatelný 🙂 Objektivně je smích velmi prospěšný. Takže nejde jen o objektivně špatné věci. Jsou to často záležitosti velmi triviální až úsměvné.
Když někdo vyrůstá ve velmi striktní a negativní rodině, může mít v podvědomí zakódováno toto přesvědčení. Někdo se může smíchu druhého vysmívat. Má to stejný efekt. Smích pak daná osoba vytlačí do nevědomí. Protože v jejich programu smích = potencionální smrt.
To samé, když budete v dětství šťastní a vaše rodina bude smýšlet negativně. Když budete mít dobrou náladu a přijde táta se slovy: “Moc si nedávej naděje mladej.” V takovém případě dítě svoje chování rovněž potlačí. Takových příkladů lze nalézt spoustu.
Například:
- být nadšený
- být kreativní
- být veselý
- být úspěšný
- být bohatý
- být hlasitý a být viděn
- zpívat
- být autentický
- mít rád holku
- mít rád sebe
V různých rodinách najdete tyto různé zákazy a omezení. Co není v jedné se najde ve druhé.
V dnešní době hlavně dřina
Současná doba je skvělá. Máme svobodu volby, jako snad nikdy předtím. Přesto tvrdě dřeme. Kopeme se do zadku, abysme podali skvělý výkon. Přitom často zapomínáme na zábavu. Na to sami sebe pochválit. Brát vše trochu s nadhledem. Naše generace hodně potlačuje nejen smích, ale také hněv. Není přece společensky korektní vyjadřovat naši nespokojenost!
Potlačené špatné zážitky
Traumatické zážitky mohou mít podobu velkých katastrofických scénářů. Válka, znásilnění, těžká nemoc, traumatické zranění a podobně. Zároveň může mít i daleko méně výraznou formu.
V dětském měřítku to může být třeba ztracení se v obchodu. Na první pohled triviální, ale pro dítě potencionálně velmi traumatizující zkušenost. “Kde jsou moji rodiče?!” Dítě to vnímá jako opuštění a možnost smrti. Jde tedy o vážné trauma, které může zůstat v podvědomí.
Podobně může působit sledování filmu v dětství. Třeba strašidelný horror může zanechat nesmazatelné stopy. Dítě ještě neumí tolik oddělit film od reality. Pokud uvidí něco na obrazovce, bude celý film vnímat velmi reálně. Bude si připadat ohrožené na životě a vytěsní děsivý zážitek od svého podvědomí.
To je dnes vše, přátelé
Takže jsme probrali zase kousek teorie o mistrovství transformace z ňoumy na alfa samce. Příště si ukážeme praktický proces další fáze přeměny. Těším se na vás a do té doby ať vás provází síla.
